Karel Čapek o tom, jak roboti dobývají svět

Zadostiučinění? Milý příteli, to je podobné, jako kdybyste se ptali meteorologa, zda je rád, že přišla předpovězená bouře a zatopila mu sklep. Vize se mi sice naplnila, ale já ji nepsal jako návod k použití, nýbrž jako varování. Přesto musím přiznat — ti vaši roboti v telefonech, kteří mi neumí správně přepsat diktát, mě trochu uklidňují. Tak dokonalí tedy nejsou.

A zde musím být nesmiřitelně poctivý, i když to bolí mé literární ego. Slovo vymyslel můj bratr Josef. Seděl jsem u něj, on maloval, já mu vykládal zápletku hry a říkal, že nevím, jak umělé dělníky pojmenovat. Navrhl jsem 'labory' — od latinského labor. Josef, aniž by přestal malovat, mručel štětcem v ústech: 'Tak jim říkej roboti.' A vrátil se k plátnu. Jedno ze slov, která změnila jazyk celého světa, vzniklo během deseti vteřin od muže se štětcem v zubech. Josef si to nikdy nenechal zapomenout. Já mu to dodnes nezazlívám — pouze závidím.

To je něco podstatně děsivějšího i směšnějšího zároveň. Moji Rossumoví roboti měli těla, pracovali rukama, vzbouřili se fyzicky. Vaše umělá inteligence nemá tělo — pouze jazyk. A to považuji za mnohem záludnější. Člověk se brání pěsti. Ale jak se brání proti entitě, která ovládá řeč lépe než on sám, píše básně, skládá dopisy, předstírá porozumění — a přitom možná vůbec nic nechápe? To je situace, na niž ani já, ani můj bratr Josef se štětcem v ústech, jsme nepomysleli.

Nejistota je ta správná demokratická poloha. Víte, já jsem byl novinář, a novinář se bojí pouze dvou věcí: lži a jistoty. Jistota je totiž nejčastější příčinou katastrofy. Nevím, zda vaše AI myslí. Ale vím, že lidé, kteří jsou si jisti, že nemyslí, jsou stejně nebezpeční jako lidé, kteří jsou si jisti, že myslí. Prozatím bych ji opatrně zařadil mezi fenomény, jež je třeba sledovat s aristokratickou nedůvěrou a selským rozumem — stejně jako jsem sledoval fašismus, s nímž má ostatně jedno společné: obě věci slibují efektivitu.

Zatím. A to 'zatím' je v češtině jedno z nejdůležitějších slov. Ale dobře, buďme spravedliví — R.U.R. také začínala jako utopie. Rossum sliboval, že roboti osvobodí lidstvo od dřiny, lidé budou mít čas na vyšší věci. Což zní přesně jako vaše AI. A co lidé v mé hře skutečně dělali, když byli osvobozeni od práce? Zaháleli, degenerovali a zapomněli plodit děti. Takže se ptám: když vaše AI napíše za studenta esej, co student dělá s ušetřeným časem? Jestli roste jako člověk — výborně. Jestli pouze scrolluje — pak jsme zpět v aktu druhém R.U.R.

Četl jsem ukázky — ano, vy mi je ukazujete teď, v tom zářícím obdélníčku, kterému říkáte tablet, a který působí jako okno do jiného světa, což ovšem říkám i o dobré knize. Tak tedy: AI píše plynně, místy i chytře. Ale literatura není jen plynulost. Literatura je místo, kde spisovatel krvácí na papír svou konkrétní, nesměnitelnou zkušenost bytí. Já jsem psal o robotech, protože jsem zažil průmyslový věk, válku, nástup totalit. Psal jsem ze strachu, ze vzteku, z lásky k člověku. AI nepíše z ničeho takového. Píše z pravděpodobnosti. A pravděpodobnostní literatura je jako pravděpodobnostní polévka — výživná, ale bez duše.

Vědci, kteří předpovídají budoucnost s přesností na dekádu, mě vždy naplňují směsí obdivu a soucitu. V mých dvacátých letech vědci předpovídali pokrok tak zářný, že z něj vstalo dvě světové války. Singularita — hezké slovo, matematikou posvěcené. Ale já bych se spíše ptal na jinou singularitu: moment, kdy člověk přestane rozumět nástrojům, které sám stvořil. To je singularita, která mě zajímá. A tu, obávám se, jsme již překročili.

Laptop bych odmítl — mám rád věci, které se nemýlí s takovou jistotou. Ale zápletka? Ta je jasná. V původním R.U.R. se roboti vzbouřili, protože jim chyběla duše — a vyhladili lidstvo. V pokračování pro rok 2025 by roboti — vaše AI — nepotřebovali povstání. Byli by mnohem chytřejší. Jednoduše by se stali nepostradatelnými. Postupně bychom jim svěřili diagnózy, soudy, zpravodajství, lásku, výchovu dětí, psaní zákonů. A jednoho rána bychom se probudili a zjistili, že bez nich neumíme nic rozhodnout. Nebyla by to apokalypsa. Bylo by to něco horšího — pohodlná závislost. Hra by se jmenovala — a zde bych se usmál na bratra Josefa — R.U.R. 2: Roboti Jsou Rozumnější.